V předchozím dílu článku jsme proti sobě postavili dva možné přístupy: dokument o tématech, o nichž není radno žertovat, a reportáž představující příběh, který mluví za vše. Ve zkratce, první z nich nám svou interpretací říká: „Toto je závažné, tíživé, hrozné.“ A mnozí vydavatelé tento přístup volí už jen z toho ohledu, že se příběh odehrává za války, nebo třeba proto, že hlavní hrdina je mladý sirotek.
 
Reportážní přístup žádnou závažnost nepopírá, nicméně umožňuje, aby byla interpretace plastičtější, dynamičtější a především opravdovější – jelikož nechává posluchači poznat, co mezi řádky většinou leží, totiž že ani účastníkům příběhu se nezdálo vše minutu po minutě tak hrozné (například jen proto, že země byla už několik let ve válce). Většinu času totiž tvořila každodennost, přes níž se ovšem autor z rozumných důvodů přenáší prostřednictvím narativní zkratky.
 
Existuje ovšem zřejmě velmi široká škála přístupů, které se nacházejí někde mezi zmíněnými dvěma. Jednoho z nich využívá částečně dramatizovaná vícehlasá četba 1984 od vydavatelství AudioStory. Jaromír Meduna oznámí titul s vážností a svým způsobem tak předznamenává charakter a význam díla. Následně je z jeho tónu zcela zřejmé, že jde o dramatický příběh. Meduna jako vypravěč je v režii Daniela Tůmy důstojný, dokáže znít pohoršeně, laskavě i shovívavě. Ale rytmus jeho vyprávění (proloženého velmi častými nádechy) se bohužel málokdy změní, z čehož můžeme (a mnohdy nejspíš i máme) usoudit, že hrdina je unavený a má všeho dost. Posluchač nemá mnoho na výběr, vyprávění je mu předáváno tak, aby došel k závěru, že věci (tak, jak se mají) jsou špatně.
 
Na druhé straně, jako by měl více času a prostoru na vstřebání vizuálně i myšlenkově zajímavých obrazů. Délka nahrávky je prakticky shodná s většinou nahrávek z roku 2021, což je ovšem dáno tím, že prakticky neobsahuje lingvistický dodatek, a že dialogy mezi herci jsou dramatizovány (jako je tomu u vydání děl Agathy Christie, která AudioStory připravuje pro VOXI), čímž došlo k jisté časové úspoře.
   
Jitka Moučková coby Julie přichází na řadu po 4 hodinách a 19 minutách poslechu. Vnáší do příběhu hlas zralé ženy – s trochou hořkosti a bez stopy koketerie. Julie je dobrá ve sportu, je angažovaná, dělá, seč může, co se od ní čeká, a její projev je jaksi zhrublý, což s charakterem dobře koresponduje. Když spolu Winston a Julie hovoří, jsou tyto dramatizované dialogické pasáže z hlavního těla vyprávění šikovně vyděleny jednak změnou Medunou hraného charakteru, jednak postprodukcí dodanými ruchy (hluk jídelny, hlasy zpěvných ptáků, tikot hodin atd…) Později jsou obdobně řešeny dialogy s O'Brianem v podání Jana Vondráčka, během nichž například slyšíme, jak Winston dýchá, což ještě umocňuje prožitek z toho, že se scéna odehrává „tady a teď“. Použité hudební plochy od Karpof Brothers byly (jako) stvořeny, aby se mohly bez jakéhokoli rušivého efektu plynule vynořit zpod mluveného slova ve chvíli zvýšené závažnosti a stejně plynule zase ustoupit do pozadí. I zde – podobně jako u ostatních audioknižních vydání rozpoznáme dialog s dnes již retro sci-fi prvky, které hrají na pomyslnou uměřeně melancholickou nebo epickou strunu.
 
O něco méně dramatu slyšíme pak v nezkrácené jednohlasé četbě 1984 Iva Gogála pro vydavatelství Publixing. V jeho hlase je slyšet klid a vyrovnanost rozhodného muže. Přesto není interpretace o nic pomalejší než ostatní. Gogál jistě není hravý, ale za jeho tónem není žádná melancholie, takže to, co má působit směšně, tak opravdu zapůsobí. Tato interpretace nepředestírá, že přijde dobrodružství, ani hrůzy režimu, ani dramatický příběh. Drží se myšlenky, že do určité chvíle si Winston stále může myslet, že prožívá den (sice těžký ale) jako kterýkoli jiný. To posluchač si všímá náznaků a pozvolné gradace, s níž pracoval autor díla. V tomto smyslu je Gogálova interpretace velmi blízká způsobu, jakým podává vyprávění o detektivu Harrym Boschovi. Jako by tedy bylo vyprávění více zaostřeno na hrdinu, přičemž je příjemné cítit, že vypravěč o něm vypráví rád. Mastering a hudbu měl na starosti Pavel Korduliak. Zaznamenáme vynalézavě nepravidelnou dramaticky melancholickou melodii tvořenou tóny piána s ozvěnou a jemnými smyčci. Co bohužel audioknize trochu škodí, jsou často patrné střihy.
   
Šestici audioknižních zpracování Orwellova 1984 pak v únoru 2021 završila nezkrácená vícehlasá četba z produkce vydavatelství OneHotBook. Nahrávka je dramaturgicky rozdělena do dvou částí. V režii Michala Bureše vyprávění o Winstonu Smithovi interpretuje David Novotný, populárně-naučný dodatek o novém jazyce pak čte Zbyšek Horák. Román se zde (jelikož jde o překlad Petry Martínkové) začíná slovy: „Byl jasný, chladný dubnový den a právě odbíjela třináctá hodina. Winston Smith, tisknoucí bradu k hrudi ve snaze vzdorovat lezavému vichru, se rychle prosmekl skleněnými dveřmi Rezidence vítězství. Ovšem ne dost rychle na to, aby zároveň nepronikl dovnitř hrubý prach.“ A od těchto vět je nám jasné, že tato interpretace je zdaleka nejsvižnější – také proto je o hodinu kratší než všechny předchozí.
 
Už v předchozím dílu článku jsme naznačili, že OneHotBook ve své snaze vytvořit pro posluchače exkurz do prožívání člověka žijícího v dobové Oceánii zachází ještě dál. Novotný proto nenaznačuje jakoukoli závažnost tématu. Vypravěč k příběhu přistupuje tak, že to, co lidé v Londýně prožívají, je jejich každodennost – mohou je trápit jednotlivosti, například snížení přídělu čokolády, ale jinak žijí „normální“ život, ve kterém se mohou smát tomu, když vojáci v moři rozstřílí uprchlíka, zatímco slunce svítí a nebe se modrá. Vypravěč nehodnotí. Jediným ukazatelem rozporuplnosti je zprvu morálně rozkolísané a později ustalující se hledisko hlavního hrdiny. Toto hledisko v Novotného interpretaci a Burešově režii decentně prosakuje er-formou na povrch. Skličující tedy není vyprávění, ale následné závěry a důsledky.
   
Vypravěč jako by byl rád, že o tom extraordinérním místě, jakkoli je možná hrozivé, může někomu vyprávět. Jako by ho o to konečně někdo požádal a on, spokojený se svým hrdinou, se do vyprávění se vší vervou pustil.
 
Jistá „bezstarostnost“ vypravěče se nachází v příjemném kontrastu se závažnou, až epickou hudbou Tomáše Pernického využívající zvony i elektronické ruchy, orchestrální monstr fanfáry i činely, a s jingly zachycující zvuky boje a padajících bomb. Dále pak při scénách, kdy dojde na násilí nebo útlak, ona „bezstarostnost“ umocňuje pocit zvrácenosti toho světa – dává nám plně si uvědomit, jak normální či správné lidem onoho světa takové praktiky připadají nebo přinejmenším připadat mají. V tomto smyslu jde OneHotBook po opravdovosti až na dřeň, přičemž nutno zmínit, že jako jediná nahrávka se právě tato v interpretaci důsledně držela charakteru Winstonových zápisků – totiž bez interpunkce a velkých písmen.
 
Specifická je pak dále otázka Dodatku audioknihy, pro který OneHotBook jako jediné obsadilo jiného interpreta než pro vlastní tělo příběhu, čímž naznačilo, že může jít o jiného vypravěče.
 
Na závěr lze říci, že v případech jako je tento (totiž, když paralelně vyjde více audioknižních vydání téhož díla) vyvstává na odiv palčivost absence audioknižních tiráží. Stále totiž není běžnou praxí uvádět na začátku (ani na konci, kde to ovšem není zdaleka tak praktické, zvláště pro účely audioknižních ukázek) překladatele díla (který v tomto případě hraje velkou roli), autory hudby a často ani režii (nejkompletnější audioknižní tiráž obsahuje vydání od AudioStory, včetně režie, autorů scénáře a hudby – bohužel však ne překladu). Jako kdyby jejich přínos audiálnímu vydání byl podružný, což se ani zdaleka neblíží pravdě. Navíc, pokud audiokniha nevyjde na nosiči, jsou tyto údaje i pro člověka, který není zrakově znevýhodněn, prakticky nedohledatelné.