Mezi autory je mnoho těch, kteří audioknihy nevyhledávají. Pro některé z nich je dokonce poslech vlastní audioknihy prvním setkáním s tímto médiem. Jiní už dříve nějaké ty audioknihy poznali, ale nyní je zaskočí, když slyší interpreta, jak čte jejich vlastní dílo, a cítí lehký diskomfort. „Takový nepříjemný pocit, že někdo čte mou knihu nahlas. Je to pro mě jako slyšet vlastní hlas z nahrávky,“ tvrdí spisovatel Jan Kotouč.
 
Většinou však bývají reakce veskrze pozitivní až nadšené. Pro velké procento autorů je právě setkání s cizí interpretací velice osvěžující záležitostí, která jim otvírá zcela nový pohled na vlastní dílo. Pavla Horáková například na natáčení Teorie podivnosti vzpomíná: „Tak jsem se zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě.“
 
Někteří mohou být vyloženě překvapeni tím, jak jejich dílo ožívá v interpretaci a jaké uchopení preferují jak audioknižní tvůrci, tak laická i odborná veřejnost. O audioknize Český ráj, která si zasloužila ocenění Audiokniha roku 2018 v kategorii nejlepší jednohlasá četba, prohlásil autor díla Jaroslav Rudiš: „Teprve když jsem Český ráj slyšel od pana Čtvrtníčka, tak jsem pochopil, že je to strašná komedie, mnohem větší, než jsem si myslel.“
 
Spisovatelé, které v tomto směru překvapit nelze, jsou na české scéně spíše vzácní. Jde o tvůrce divadelních nebo rozhlasových her, scenáristy nebo ta jména české literatury, jejichž tvorba se stala vděčným materiálem k interpretaci nebo adaptaci. Drtivá většina aktivně publikujících autorů však nemá s audioknižním vydáním vůbec žádné zkušenosti, a tak je nabídka takového vydání může zaskočit. Naštěstí velké audioknižní distribuce, e-shopy nebo aplikace nabízejí ukázky a (výrazně delší) ochutnávky všech nabízených titulů. Autor se tedy může s produkcí vydavatelství patřičně seznámit.
 
Následně přijde řeč na volbu interpreta. Dobří vydavatelé se zajímají, který hlas by si autor ke své audioknize představoval nebo mu dají na výběr z několika jmen. Jan Gardner, autor detektivního románu Debutantka vzpomíná: „Hledali jsme interpreta, který zvládne obsáhnout všechny polohy románu, a posluchač se nebude na tak velké ploše nudit. Povedlo se.“ Důležité je, jak který interpret zní na mikrofon a co pod správným režijním vedením dokáže ve studiu. Jinak řečeno, je na autorovi, aby opět zabrousil mezi ukázky, poslechl si, jak znějí nabízení interpreti, a sledoval, jestli mají zkušenost s dotyčným odvětvím literatury. „Občas vybírám interpreta, ale jen na základě poslechu toho, jak čtou jiné knihy.“ (Leoš Kyša) Zkrátka, říct jméno oblíbeného divadelního herce, kterého však nikdo za mikrofonem nikdy neviděl, může být velice riskantní.
 
Je skvělé, pokud tvůrčí tým z audioknižního vydavatelství navazuje s autorem pravidelný kontakt a průběh vydání konzultuje, jako tomu bývá u vydání knižního. Jedním ze vstřícných kroků a zároveň příležitostí k diskusi je, když je autorovi umožněno navštívit některou z prvních nahrávacích frekvencí. Tento přístup mívá velice pozitivní ohlasy. Spisovatelka Tereza Janišová líčí: „Román Lvářka jsem už během psaní „slyšela“ vyprávěný hlasem Báry Hrzánové a přání, aby ho načetla, se mi splnilo. Ve studiu jsem byla během prvního nahrávacího dne, a když jsem slyšela Bářino čtení první kapitoly, byla jsem z toho zážitku úplně na větvi. Skoro jsem nemohla uvěřit, že se to opravdu děje.“

   
Většina autorů přistupuje k práci tvůrčího týmu audioknižního vydavatelství s velkou pokorou a plně mu důvěřuje. Ať už jde o koncepční řešení, redakční přípravu nebo realizaci ve studiu včetně charakterového rozlišení postav nebo tempa jednotlivých pasáží. „Správný a správně režijně vedený interpret intuitivně vycítí tempo z příběhu, to je stejné jako na divadle.“ (Petr Stančík) Ideální je, když se tvůrčí tým nebojí na spisovatele obrátit, pokud cítí, že by to mohlo být ku prospěchu, a zároveň, když má autor příležitost sdělit týmu svou vizi. Podstatné je, aby si však vzájemně umožnili pracovat. Spisovatel Pavel Renčín k tomu dodává: „Autor si musí uvědomit, že jde o umělecké vyjádření více různých lidí.“
 
Jakkoli se může zdát, že audioknižní vydání vnáší do života spisovatele drama, či při nejmenším tíživý pocit z pohybu po nezmapovaném území, výsledný přínos je nesporný. Nejenom, že se tak podaří dostat dílo k publiku, které by jinak nemělo příležitost si ho přečíst. Především se autorům otevírá možnost podívat se na dosavadní tvorbu úplně jinýma očima a uvažovat o svém psaní v novém světle. Spisovatelka Vilma Kadlečková tak například tvrdí: „Už radši nebudu vymýšlet žádné další složité mimozemské jazyky. Myslím, že s lodním össeinem – čili dlouhými cizími slovy, které se vyskytují v Myceliu – už bylo potíží až dost.“
 
Někteří autoři mluví o tom, že je zvuková podoba knihy vede k větší zodpovědnosti, jelikož každé jejich slovo bude někdo vyslovovat a později přirozeně i poslouchat. Nakonec audioknižní vydání leckterým spisovatelům připomíná, že čas čtení a čas vyprávění jsou dvě různé věci. Tedy, že co může být na papíře odstavec, který čtenář při nejhorším jen očima přelétne, to je ve skutečnosti třeba i minuta interpretovaného vyprávění – a ta může být hodně dlouhá.