Zpět

Udělat audioknihu 20: Umění číst dětem i dospělým IV

téma, , 26.11.2020
Jestli nějaký přístup může pomoci mladému posluchači porozumět zápletce a vztahům mezi postavami, které výrazným způsobem dílo spoluutvářejí, pak je to hlasová charakteristika postav. Jinak řečeno, když každá „postavička“ mluví svým specifickým způsobem.
Jak ale audioknižní tvůrci k hlasové charakteristice přistupují? Audioknižní režisérka Jitka Škápíková tvrdí: „Je důležité, aby to bavilo herce a aby si měli chuť hrát, pak postavy vylezou samy.“ Příkladem toho může být filmový a divadelní herec David Novotný a jeho interpretace například příběhů se Škyťákem nebo Jakub a obří broskev v podání Vojtěcha Kotka. Protagonistům se tak dává možnost ožít v komplexní bytosti, které nějak jednají, nějak mluví… a pro mnohé herce i režiséry nějak vypadají. „… paní režisérka chtěla scény se čmuchadlem vnímat hodně autenticky a trochu jinak, než ,jen z knížky‘“. (Matouš Ruml o natáčení audioknihy Petry Soukupové Bertík a čmuchadlo).

Vždy je ale důležité vyjít z charakterových i jiných vlastností postav, jak je „navrhnul“ autor – čemuž jsme se ostatně důkladně věnovali už v dílu Umění být vypravěčem i postavou V. Žádný interpret ani režisér „nevytváří“ charaktery postav z ničeho. Ve skutečnosti na bázi kontextů, vnějšího zjevu, sociálního zařazení či prostředí, odkud postava pochází, rekonstruuje autorem již navržený charakter. Částečně je potřeba se nad tím zamyslet, částečně je to věcí intuice: „Posazení hlasu jsem nijak zvlášť nevymýšlela. Šla jsem spíš po pocitu, jak bych byla ráda já jako dítě, aby to znělo.” (Veronika Khek Kubařová, filmová a divadelní herečka).
 
Někdy může být ale i takové natáčení pořádná dřina. David Novotný vzpomíná na natáčení Doktora Proktora a konce světa takto „Jedna postava je zakletý žabák, který navíc škytá. A to je náročné, protože zvuk se provádí vtažením vzduchu dovnitř, což vlastně „obrušuje“ hlasivky. Na začátku je to jedno škytnutí, pak je jich víc a najednou člověk zjistí, že je ve škytání celý dialog, že spolu ty postavy vlastně nemluví, že spolu škytají.“

Obtížné může být uhlídat charaktery postav, pokud je jich zkrátka trochu moc. Pak jde o to, aby herci jejich hlasové projevy „nevykrádali“ z předešlých dílů téže dětské série. „Třeba mámu Křoupavou jsem opravoval, protože když jsem ji začal mluvit, zněla podobně jako Rašple v druhém díle. Takže jsme to změnili. Bratři Křoupaví hovoří všichni tři skoro stejně – nejsou totiž příliš diferencovaní ani v textu ani na ilustracích, jsou to takoví podobní týpci – liší se jen tetováním na čele. Ale dlouho jsme s režisérkou Jitkou Škápíkovou řešili, jak bude mluvit záporák Maximus Rublov, to pro mě bylo zajímavé. Je to v Anglii žijící Rus, tak jsme mu dali trošku ruský přízvuk, ale snažili jsme se, aby to znělo zase jinak, než u Borise převaděče ze třetího dílu.“ (David Novotný)

Při vší snaze však zůstává nanejvýš důležité se nepitvořit. Jan Vondráček tvrdí: „Kdybych při čtení pro děti šišlal a infantilněl, to by mě hanba fackovala. To bych maximálně využil jen u postavy, která se takhle dětinsky chová. Některá témata jsou vážnější, některá hravější. Rozdíl je spíš v tomhle. Pokud jde v pohádce do tuhého, chtějí to i děti brát vážně, protože nejlepší hra je ta, která působí věrohodně.“ Podobně Matouš Ruml dodává: „Nejobtížnější pro mne asi bylo se nepitvořit do malého dítěte, ale zároveň nebýt dospělý; vyvážit intonace s dětskou náladou.“

Nejde tedy o to stylizovat se do dětského vypravěče, dospělého vypravěče, který čte dítěti tak, aby ho zaujal, ale „mít k posluchači blízko“. Zkrátka stát se dospělým „kámošem“, jak výstižně popsala přístup herečka Michaela Mauerová: „Bojovala jsem s tím, abych nezněla jako pohádková babička – abych nebyla jen tím, kdo zprostředkovává příběh –, ta maminka, která dětem čte a už má na vyprávění rovnou jasný názor. Chtěla jsem spíš být ten kámoš, který je tam s nimi jako pozorovatel a jenom přenáší atmosféru a děj.“

Je zřejmé, že jedině tak, bez zbytečného tlaku na pilu, intuitivně, odpovědně k dílu, hravě (ale bez pitvoření) vznikají audioknihy pro mladé čtenáře, které si s nimi s chutí poslechnou opakovaně i dospělí.

V následujícím dílu série Udělat audioknihu se zaměříme na to, jak se liší interpretace audioknih od ostatních hereckých odvětví.