Když Agatha Christie začala pracovat na svých pamětech, psal se rok 1950. V té době už světově proslulá autorka pobývala se svým druhým manželem, britským archeologem Maxem Mallowanem, v iráckém Nimrúdu. V domku blízko naleziště, kde měla svůj pracovní kout, se rozhodla, že namísto detektivky tentokrát napíše své vzpomínky. Aniž by to sama v té chvíli tušila, mělo to trvat ještě patnáct let, než jako pětasedmdesátiletá udělala tečku za poslední stránkou autobiografie, protože teprve v ten moment už nebylo nic dalšího, co by chtěla svým čtenářům o sobě sdělit. Když režisér Michal Bureš začal ve studiu natáčet s herečkou Alenou Vránovou zvukovou verzi Vlastního životopisu, ani jeden z nich nemohl vědět, že se práce na téměř sedmi stovkách stran textu vinou covidu a zdravotních komplikací protáhne na téměř tři roky a většinu textu nakonec natočí v netradičních podmínkách – přímo v hereččině bytě. Vynaložená námaha se ale vyplatila a společné úsilí se přetavilo v necelých třicet hodin jedinečné nahrávky.

Alena Vránová v rozhovorech často tvrdí, že nerada mluví sama o sobě. Mnohem raději se prý prostřednictvím svých rolí převtěluje do rolí postav, které ztvárňuje. V případě Agathy Christie k tomu dostala velký prostor, který beze zbytku využila. Memoáry slavných osobností většinou nejsou tím materiálem, který by v hercích vzbuzoval příliš nadšení a skýtal prostor pro uplatnění jejich umění. Vlastní životopis patří v tomto k světlým výjimkám. Stejně tak osobitá je i intepretace jejího vzpomínání na uplynulá léta. Text, psaný poutavě a s typicky anglickým, lehce sebeironizujícím až sarkastickým humorem, dokazuje, jak skvělou autorkou Christie byla. A inteligentní humor spolu s nadhledem a střízlivým pohledem na svět se vždy pojil i s Alenou Vránovou, z níž navíc stále vyzařuje mladistvé nadšení a energie. Není proto divu že jejich spojení funguje dokonale.

Do četby se už od první stránky pustila s chutí, kterou si udržela až do konce audioknihy. Fascinující je při tom sledovat proměnu, když se postupně proměňuje ve spisovatelku během několika období jejího života. A ve všech je uvěřitelná. S lehce naivní dětskou optikou se noří do vzpomínek na dětství na anglickém venkově, aby se vzápětí naladila na vážnější notu během válečných let, které Agatha strávila jako ošetřovatelka a lékárnice. První krůčky a úspěchy i zklamání na poli literatury prožívá tak, jako by o nich vyprávěla sama autorka. Stejně tak s bolestí v hlase prožívá Alena Vránová rozpad autorčina prvního manželství, aby se vzápětí naladila na optimističtější notu spolu s tím, kam se spisovatelčin život posunul po setkání s jejím budoucím druhým manželem a po triumfech, které zažívala se svými stále oblíbenějšími detektivkami.
 

Hlas Aleny Vránové, dobře známý z mnoha rozhlasových her a inscenací, snad vůbec nezestárl, pouze spolu se zkušenostmi, které nasbírala sama herečka, vyzrál. Do živelně znějící, přesto naprosto promyšleně pojaté četby, propsala Alena Vránová jistě i mnohé z toho, co během let sama v osobním i profesním životě prožila. Vzpomínky Agathy Christie pojala výsostně herecky, čímž ukázala, že memoáry není nutné jen odosobněně číst, ba naopak že je někdy vhodné, je spolu s danou osobností prožít. Stále elegantní a šarmantní herečka díky tomu oživila svým hlasem osobnost světové literatury, sejmula ji z piedestalu a pomohla ji vykreslit jako člověka z masa a kostí. Pro fanoušky spisovatelky bude navíc fascinující sledovat, jaké události a rozhodnutí v osobním životě ovlivnily konkrétní etapy její tvorby. Ti méně znalí budou zase možná překvapeni jejími pokrokovými názory nebo zálibou v surfování.

O péči, jakou Michal Bureš se svým týmem nahrávce věnovali, svědčí i zdánlivé drobnosti, které při letmém poslechu běžný konzument možná ani nevnímá. Soustředěný posluchač ale ví, že nestačí text jen dobře načíst, ale že je nutné nahrávku vypilovat ve všech směrech. V tomto směru nebylo nic ponecháno náhodě, od pečlivé přípravy výslovností cizojazyčných obratů, přes čistý zvuk (uvědomíme-li si navíc, že jde z většiny o natáčení mimo klasické studio, jde ještě o úctyhodnější výkon), až po na míru střiženou hudbu Ondřeje Brouska, která je proměnlivá stejně jako byl život samotné autorky. Jeho orientální melodie střídá kromě jemných tónů klasických hudebních nástrojů například i zvuk klapotu psacího stroje, oddělujícího například jednotlivé tematické celky v rámci kapitol.

Agatha Christie se rozhodla, že do svých vzpomínek nezařadí vše, například o jejím tajuplném zmizení v průběhu dvacátých let se zde nedozvíme nic. Stejně tak nejsou její vzpomínky seřazeny přísně chronologicky, takže tu a tam nemusí přesně sedět datace uváděných událostí. Na jednom místě také například zmiňuje, že jedna z jejích postav se namísto Pender jmenuje Pettigrew, což je chyba, která se objevuje i v anglickém originále knihy. Český překlad pro změnu uvádí některá díla pod lehce odlišnými názvy, než jak u nás vyšly, v jednom případě také došlo k záměně románu Záhada sedmi ciferníků za titul Hodiny. Tyto drobnosti ale postřehnou jen opravdoví nadšenci a rozhodně nejdou na vrub audioknižním tvůrcům, ale vydavateli knižní předlohy.

Málokdy se stane, že vyvolá takové pozdvižení audioknižní podoba něčího životopisu. V případě Agathy Christie je vzhledem k její neutuchající oblibě mezi čtenáři i posluchači pravděpodobnost, že se tak stane, o něco vyšší. Velkou měrou se ale na enormním zájmu, jaký představení nahrávky na letošním pražském Světě knihy vyvolalo, podílela osobnost interpretky, která ji načetla. Alena Vránová během desítek hodin ve studiu stvořila své magnum opus, kterým korunovala svou bohatou kariéru za mikrofonem. Obě dámy, jež by se snad slušelo psát s velkým D, své fanoušky ani v nejmenším nezklamaly.