Zpět

Vypravěči samoty

recenze, , 25.11.2019
Raději zešílet v divočině
Těžká, výtvarně vymazlená kniha Raději zešílet v divočině na mě doma shlíží z poličky už několik měsíců. Nerozbalená. Čeká na svou chvíli. Rozhovory Aleše Palána s obyvateli šumavských samot nejsou četbou všední, a ne každý den se k nim hodí. To dá rozum. A pak jsem objevila audioverzi a cestou z Prahy na Moravu a zpět jsem celou nahrávku vyslechla. S nesmírným potěšením. Téměř náruživě, jako by mi ta slova chtěla připomenout, o co jsem odkládáním přišla.
Okolnosti poslechu zmiňuji záměrně. Kolem tma, jen světla aut sunoucích se po D1 zesilují tíseň řidičů uvnitř plechových karosérií. A z nahrávky pomalu plynou slova lidí, kteří se vzepřeli a odešli do míst, kde noc prosvětlují jen hvězdy. K novinkové audioknize jsem přistoupila se zvědavostí, ale i skepsí. Lze rozhovorům jednou zapsaným, literárně zpracovaným znovu vrátit živost mluvené řeči?

Úlohy tazatele, tedy Aleše Palána, se ujal Igor Bareš. První ze sázek na jistotu. Jeho projev je znělý, kultivovaný, zároveň evokuje blízký vztah, který Palán se samotáři ze Šumavy navázal. Přesto se mi zprvu zdálo, že se sedmi zpovídanými na sebe nejsou napojeni, nereagují jako při tenisových výměnách. Předpokládám, že ne všechny (možná vůbec žádný) z rozhovorů byly nahrávány ve studiu současně. Stmelující role se však ujímá hudba Pavla Hlaváčka, který mi utkvěl v paměti po nedávném poslechu audioknihy Les mytág, a na tuto výtku jsem brzy ve vytržení z poslechu zapomněla. Harmonika z obálky knihy i přebalu CD se konečně rozezněla.
 

V prvním rozhovoru nazvaném Někde v mlčení musí být ta odpověď na otázky odpovídá Roman Szpuk hlasem Norberta Lichého, herce s jedinečným hlasovým projevem. Promyšlené odpovědi se vyslovením prohloubily, mudrlantství ustoupilo ve prospěch hlubších pravd. Jako posluchačka jsem byla okamžitě uhranuta. Když ve druhé části Jako když si zvíře vyhrabe noru věnované Martině Kyselové čte odpovědi sametově ženským hlasem Jana Stryková, přepadla mě poprvé velká zvědavost. Jak ta žena žijící v maringotce a obklopená jen svými zvířaty vypadá? V knižním vydání jsou přece fotky Jana Šibíka! Proč jen jsem knihou předem alespoň nezalistovala? Nezbylo, než se podvolit slovům a obraz samotářky si v hlavě střípek po střípku pospojovat, vymodelovat bytost, kterou Palán, vědom si výpovědní hodnoty fotografické přílohy, zvenku nepopisuje.

Text míří pod kůži, tam se skrývá to podstatné. Jedinci, kteří se odpojili od civilizace, využili samoty ke zklidnění a častěji nahlížejí do své mysli. A tak se přes zdánlivou nemluvnost dokáží vyslovit o našem každodenním pinožení mnohem podstatněji a jdou k jádru bytí. Proto jsem ocenila civilní způsob, jakým četbu pojala Vilma Cibulková, která v kapitole Malovala, co viděla: anděly a bylinky dává hlas Dáše Macháčkové. Nebojí se zámlk, drsných tónů či občasné přerývavosti, kterými vrací zapsaným slovům znovu syrovost mluvené řeči.

Na zvukové knize se podílelo celkem osm narátorů a nikdo z nich se vysokou laťku, jakou si navzájem stanovili, nepokusil podlézt či obejít. Jedna dvojice se však rozhodla, že posluchače ohromí. David Novotný a Petr Čtvrtníček se ujali promluv dvojčat Klišíkových a pojali část nazvanou Kdybych byl jeden jako neopakovatelný herecký koncert. Na místě režiséra Tomáše Soldána bych skákala radostí. Nicméně tuším, že za lehkostí se často skrývá velká dřina a pečlivá příprava.

Sedmihodinová nahrávka audioknihy Raději zešílet v divočině mě pohltila. Vyvolala ve mně tolik vzpomínek, úvah, myšlenek. Nezapomněla jsem však na svou zvědavost a po doposlouchání jsem doma nedočkavě z igelitu vybalila knižní svazek. A s každým dalším prohlédnutým snímkem, jako by kouzlo mizelo. Nechci přijít o tu atmosféru, tváře a v divočině utopená místa, které mi audiokniha zprostředkovala a které se teď usídlily v mé hlavě! Vrátila jsem knihu na poličku. Možná ještě přijde její chvíle, už kvůli dvěma do nahrávky nezařazeným rozhovorům, ale pravděpodobně si dřív pustím ještě jednou její audioknižní verzi.