Karel Höger (foto: Radiotéka)
Po studiu na brněnské konzervatoři přijal své první angažmá v Zemském divadle v Brně. Již zde všechny okouzloval nehranou bezprostředností a přirozeností hereckého projevu. Projevily se i jeho schopnosti typové charakterizace a improvizační talent. Prokázal již v mládí výjimečnou psychologickou fundovanost a vzácný intelekt.
V Brně působil do roku 1940 a vytvořil řadu důležitých a skvělých postav (Rostandův Orlík 1935, Jan Skalník ve Šrámkově
Létu 1939). V roce 1940 je angažován Národním divadlem v Praze. Začínal zde v mnoha rolích veršovaného klasického repertoáru. Oproti svým kolegům, kteří uplatňovali styl efektního herectví, se Höger soustředil na zvnitřnělý, obsahově a citově plastický slovní projev, který používal i při práci v rozhlasovém studiu. S režisérem Frejkou vytvořil např. postavu Gyga ve hře
Gygův prsten (1943) představení, které patřilo k nejzdařilejším hrám Národního divadla za války. V této době také vytvořil řadu filmových rolí (
Modrý závoj,
Turbína,
Okouzlená,
Tanečnice). Podařilo se mu vybudovat nový typ českého filmového milovníka. Směřoval k charakternímu herectví.
Po roce 1945 se objevoval na jevišti Národního divadla především v rolích klasického repertoáru. Režisér Jindřich Honzl mu například svěřil titulní roli v Tylově
Janu Husovi (1945). Vrcholnými Högerovými interpretacemi se staly titulní postavy Rostandova
Cyrana z Bergeracu (1949) a Čapkova
Loupežníka (1954). Zde vynikla hercova básnivá citlivost, pronikavost a bystrost ducha. Počátkem 50. let vytvořil Höger také několik postav české národní kultury v životopisných filmech:
Mikoláše Alše (1951), Bedřicha Smetanu ve filmu
Z mého života a Jana Nerudu ve filmu
Kam s ním?. Högerovo moderní herectví se plně zaskvělo v Krejčově inscenaci Hrubínovy
Srpnové neděle. Zde ztvárnil postavu spisovatele Moráka. Vrcholnou postavou Högerova hereckého mistrovství se však stal Willy Loman ve hře A. Millera
Smrt obchodního cestujícího (1959). Z filmových rolí tohoto období byl ve své době nadšeně přijímán
Občan Brych (1958).
Nejhlubší jádro Högerovy herecké tvorby bylo v hercově laskavém vztahu k lidem. Jeho schopnost psychologického, oduševnělého uchopení postavy, něha a lidskost se projevila také v tvorbě pro děti v jeho sugestivním přednesu pohádek, když proměnlivou barvou hlasu, sílou, změnou rytmu umocňoval sdělení autora.
Přednášel na DAMU, napsal paměti
Z hercova zápisníku, vytvořil řadu vynikajících postav v televizních inscenacích (
Romeo a Julie na konci listopadu,
Lístek do památníku,
Poslední představení).
text: Supraphon