První divadelní hru The Secret of Chimneys napsala Agatha Christie už v roce 1925, přičemž psaním her si v podstatě krátila čas mezi psaním románů. Přestože některé její hry byly méně zdařilé, jiné sklidily obrovský úspěch. Její nejúspěšnější divadelní hrou je bezesporu Past na myši. Původně se jednalo o půlhodinovou rozhlasovou hru, kterou britská BBC odvysílala v květnu 1947. Následně ji autorka přepracovala do divadelní podoby, která měla premiéru v roce 1952. Past na myši byla dokonce několikrát zapsána v Guinessově knize rekordů jako nejdéle uváděná divadelní hra na světě.

Při pořizování zvukových verzí jakýchkoli divadelních her je vždy nutné mít na paměti, že divadelní hra je něco zcela jiného než audiohra (= rozhlasová hra). Rozdíl však ale nespočívá jen v tom, že audiohru lze vnímat jen ušima, jak se mnozí stále mylně domnívají, ale zejména v užití rozličných narativních i imaginativních prostředků. Proto je nutné, až na drobné výjimky, původní divadelní hru vždy pro audiální zpracování upravit dle možností té které hry. Tuto skutečnost si tvůrci z Audiotéky velice dobře uvědomovali a v nich vydané superprodukční řadě detektivek od Agathy Christie se uplatňují hned tři rozdílné postupy.
 

Černá káva

Přestože Agatha Christie je autorkou mnohem známějších divadelních detektivních her, vybrala si Audiotéka Černou kávu jako úvodní titul série. Je otázkou, zda v roce 2020, kdy byla Černá káva vydána, už Audiotéka pomýšlela na celou sérii. Spíše ne, protože titul není na webových stránkách vydavatele (na rozdíl od mobilní aplikace) pod tuto sérii zařazen a obálka audioknihy má také odlišný charakter. Mnohem pravděpodobnější je, že se Audiotéka pro vydávání detektivních her Agathy Christie rozhodla až po úspěchu tohoto titulu (další čtyři hry byly vydány v letech 2022-2023). Nicméně při bližším prozkoumání je to krok zcela pochopitelný. Jako detektiv v Černé kávě (jako jedné z mála) vystupuje Hercule Poirot, autorčin nejznámější a zcela jistě u recipientů nejoblíbenější literární detektiv. 
 
Černou kávu napsala Agatha Christie v roce 1930 a jedná se o původní divadelní hru. Námět ji údajně napadl jednoho dne nad šálkem kávy, alespoň tak se to říká v úvodu této audioknihy. Děj se odehrává v sídle sira Clauda Amoryho, zámožného muže, vědce a despoty. Do jeho domu přijíždí Hercule Poirot doprovázen věrným kapitánem Hastingsem, aby zde vyřešil krádež vzorečku k novému typu výbušniny, kterou sir Claud vynalezl. Vzoreček má obrovskou hodnotu a byl ukraden z vynálezcova sejfu v pracovně, do které měl kdokoli přístup. Stalo se tak během večeře a sir Claud nyní uvěznil všechny hosty v knihovně a povolal Hercula Poirota, aby celou záležitost důkladně prošetřil. Slavný detektiv opravdu přijíždí a ještě než se vůbec dostane na scénu, jedna z postav záhadně zemře.

 
Černá káva obsahuje mnoho vizuálních akcí, ve kterých se diváci dozvídají důležité informace. Bylo proto nezbytně nutné je nějak zprostředkovat posluchačům. Tvůrci v čele s režisérem Jakubem Taberym se proto rozhodli přidat do hry vypravěčku v podání Daniely Kolářové. Tato postava zastupuje samotnou autorku Agathu Christie (dokonce ji tak tvůrci pojmenovali) a čte scénické poznámky v úvodu okořeněné o pozadí vzniku hry. Toto řešení je funkční a nedočkáme se tak tvrzení typu „viděl jsem Vás, jak…“, které v audiohrách může působit jako deux ex machina. Z hlediska úprav tvůrci provedli jen velmi málo změn. Z pochopitelných důvodů byla odstraněna pasáž o několika replikách v italštině a francouzštině a téměř zcela byla eliminována postava policisty Johnsona, jež v celé hře pronese pouze několik slov. Nicméně přes všechny změny je znát, že hra vznikla původně pro divadlo, a proto o tomto audioknižním titulu není možné mluvit jako o svébytné audiohře, jako spíš o zvukovém převedení divadelní hry.

Celkově se v Černé kávě představí čtrnáct herců. Za zmínku stojí především Jaromír Meduna coby Hercule Poirot. Medunův hlas k tomuto detektivovi už neodmyslitelně patří – je dabérem Davida Sucheta, který si Poirota zahrál ve známém britském televizním seriálu, a navíc jej sám ztvárnil ve formálně i obsahově nepříliš povedené rozhlasové hře Žlutý iris, jejíž autorkou je Agatha Christie. Medunův audiální detektiv je velice podobný tomu televiznímu. Naoko působí jako lehce bláznivý pán, kterému však neujde sebemenší drobnost. Tato charakteristika se promítá do hlasu interpreta, kdy se jeho bezelstné vyptávání zdá na první pohled nahlouplé, avšak vzápětí se intonačně proměňuje, aby odhalilo nějaký zapeklitý problém. Z herecké stránky je Černá káva poměrně zdařilé dílo, které je téměř ve všech případech oproštěné od divadelního přehrávání. Najdou se zde ale i výjimky, jejichž výkon není tak suverénní.
 
Z hlediska sound designu hře dominuje spousta ruchů (především tikot hodin), přičemž ale některé z nich jsou velice obtížně identifikovatelné. Hudba je zejména při Poirotových brilantních dedukcích často až příliš hlasitá, respektive v poměru k mluvenému slovu značně nevyvážená. Poirotovy úvahy v důsledku toho často zanikají v dramatické melodii, což je škoda. 

 

Poslední víkend

Detektivní hra Poslední víkend je z roku 1951 a dějově vychází ze stejnojmenného románu. Avšak přestože v něm případ vyšetřuje Hercule Poirot, v divadelní verzi tomu tak není. Agatha Christie se rozhodla jeho postavu vyškrtnout a místo něj v ní vystupuje inspektor Colquhoun, jemuž sekunduje detektiv seržant Penny. 
 
V domě Henryho Angkatella se sejde velká společnost. Každý se s každým zná (do značné míry se jedná o rozvětvenou rodinu), přesto je mezi nimi cítit napětí. To se vyostřuje příchodem sousedky Veronicy Crayové, známé herečky, která je bývalou přítelkyní jednoho z hostů. Druhý den dojde k vraždě. Motivů i případných podezřelých je mnoho, avšak jen jeden z nich opravdu vraždil.


 
Audiální verze této hry byla na objednávku Audiotéky vytvořena týmem z AudioStory v čele s režisérem Danielem Tůmou. Na rozdíl od Černé kávy byl Poslední víkend značně upraven. Úpravy měla na starosti Lenka Skalická, přičemž se jednalo především o krácení příliš dlouhých dialogů nebo naopak o připsání kratičkých scén, ve kterých se v dialozích odehrávají divadelní vizuální akce. Veškeré úpravy jsou ale smysluplné a dodávají příběhu potřebný spád a napětí. 
 
I Poslední víkend nabízí posluchačům velkorysý počet interpretů. Zajímavou charakterovou, a tedy i hlasovou proměnou projde zejména Jitka Moučková, jejíž Henrietta nejprve opovrhuje Gerdou v podání Kláry Oltové Sedláčkové, aby se následně proměnila ve starostlivou kamarádku. Za zmínku také stojí Saša Rašilov jako inspektor Colquhoun. U této postavy tvůrci pracovali se skutečností, že v původní povídce zločin vyšetřuje Poirot, a tak Rašilovův projev mnohém odkazuje na způsob, jakým je tento detektiv interpretován Jaromírem Medunou. Tento drobný odkaz zcela jistě potěší všechny znalce díla Agathy Christie. Je však třeba dodat, že Rašilov ani v nejmenším Medunova Poirota neparoduje, ale chytře „vyzobává“ určité detaily, respektive vlastnosti, které pak dotváří svou vlastní interpretací. Jeho detektiv Colquhoun tedy není žádná napodobenina. Další herci jsou také velice přirození, i zde se ale najdou výjimky, v jejichž projevu je zdát drobné přehrávání.

Vlivem všech úprav můžeme v porovnání s Černou kávou v Posledním víkendu už vidět audiohru, jejíž příběh je možné zprostředkovat posluchačům pouze zvukem. V tomto ohledu trochu zamrzí nepříliš invenční sound design, kterému dominuje tikání hodin a nejrůznější druhy kroků. Postavy neustále chodí sem a tam, posluchač tak ani nejmenším nemá přehled o dané scéně, což bez textové předlohy může být značně matoucí. Tuto metodu práce se zvukem, jež odlišuje interiér tikáním hodin a exteriér prozpěvujícím ptactvem, můžeme slyšet už v Černé kávě. Zároveň je zde patrná nepříliš zdařilá snaha o zvukové odlišení prostorů, která však vyvolává dojem nevyváženosti hlasitostí.
 

Svědkyně obžaloby

Třetí divadelní hrou od Agathy Christie, kterou se Audiotéka rozhodla audiálně zpracovat, je Svědkyně obžaloby z roku 1953 (někdy též uváděno pod názvy Svědectví obhajoby, Korunní svědkyně nebo Korunní svědek). Oproti dvěma předchozím zde nesledujeme vyšetřování v klasickém smyslu slova. Nevystupuje zde detektiv, který by před našima očima nebo ušima rozkrýval pozadí případu otřesné vraždy jedné starší dámy, naopak sledujeme průběh dokazování v soudní síni a poradu právníků obhajoby. Během výslechů svědků se recipienti dozvídají mnoho i zdánlivě nepodstatných drobností. To z nich de facto činí jednu z postav, takového porotce, jehož úkolem je rozhodnout o vině či nevině obžalovaného. S tímto motivem se rozhodla pracovat už samotná Christie, když jako jednu možností, jak by inscenátoři mohli vyřešit velký počet herců, navrhla pozvat na jeviště diváky, kteří by se mohli stát porotou. Tato skutečnost překvapivě dobře funguje i v audiální verzi, takže posluchači se stávají plnohodnotnou součástí poslouchaného.
 
Ne nadarmo se říká, že Svědkyně obžaloby je nejlepší divadelní hrou Agathy Christie. To se projevuje jednak nevšední zápletkou a skvěle napsanými dialogy, a pak také právě onou aktivizací recipientů. Hru autorka napsala na motivy své stejnojmenné povídky vydané v souboru Smrtonoš, avšak na rozdíl od ní má hra nový konec. Údajně Christie na novém závěru trvala tak urputně, že nechtěla dát souhlas s uvedením hry komukoli, kdo by chtěl hru hrát s povídkovým závěrem. 


 
Vzhledem k tomu, že je titul Svědkyně obžaloby na rozdíl od jiných děl Agathy Christie založen více na slově než na vizuální akci, je hra velice vhodná pro audiální zpracování. Tvůrci udělali naprosté minimum změn, které spočívaly spíše v nahrazení jednotlivých slov jinými vhodnějšími. Jinak se ale v podstatě jedná o doslovné převedení divadelní hry do zvukové podoby. Nikoli však na úkor posluchačů, dramatického děje nebo „berličky“ v podobě vypravěče, který čte scénické poznámky. Svědkyně obžaloby totiž v sobě nese všechny potřebné atributy audioher, takže by se ve výsledku dalo říct, že zvukové zpracování tento divadelní titul pozvedává na vyšší úroveň. 
 
Hra také na rozdíl od prvních dvou jmenovaných nabízí velký prostor pro hereckou interpretaci. Konkrétně v postavě Romaine, Leonarda Volea a advokáta Wilfrida (Libor Hruška) mohou jejich představitelé využít celou šíři svého hereckého rejstříku. V této souvislosti je třeba upozornit zejména na Barboru Goldmannovou (Romaine) a čerstvého držitele Ceny Thálie pro umělce do 33 let Viktora Kuzníka (Leonard). Jejich výkony jsou opravdu mimořádné a oba vyčnívají i nad svými mnohem zkušenějšími kolegy. Obě postavy projdou během hry velkou proměnou, se kterou se oba mladí herci vyrovnávají s lehkostí a jsou schopní na malém prostoru vytvořit hned několik různorodých a uvěřitelných charakterů (jedné postavy) v souladu s příběhem Agathy Christie. Všichni herci ale podávají skvělé výkony, žádný z nich nepřehrává (na rozdíl od některých interpretek v Černé kávě a Posledním víkendu). Je ke cti režiséra Ondřeje Černého, že i při takovém množství rolí dokázal uhlídat všechny interprety a vytáhnout z nich opravdu to nejlepší. 
 
Zajímavostí je práce s hudební složkou. Atmosferotvorný podkres totiž zní velice tiše téměř po celou dobu, což ve spojení s hereckými výkony dodává celé hře silný dramatický náboj a udržuje posluchače v neustálém napětí. Sice nechybí tikot hodin v kanceláři právníka Wilfrida, ale jinak se se sound designem pracuje promyšleně. Zejména je třeba upozornit na různé zvukové odlišení prostorů – díky zvukovému designu tedy víte naprosto přesně, kde se kdo v místnosti nachází. To také přispívá k autentičnosti hry a k aktivizaci posluchačů. 
 

Pavučina

Dalším titulem, který Audiotéka v této sérii vydala, je hra Pavučina z roku 1954. Jedná se o původní hru, kterou Agatha Christie napsala na přání britské herečky Margaret Lockwoodové. Děj je poměrně jednoduchý a nabízí poněkud svéráznou detektivní zápletku. Clarissa Hailsham-Brownová miluje vzrušující představy a hru na „co by kdyby…“. Nejednou si představuje, jak by se zachovala, kdyby ve svém domě našla mrtvolu. Jenže člověk si má dávat pozor na to, co si přeje, a tak se stane, že jednoho dne na mrtvolu skutečně narazí. Má zavolat policii? Nebo ji snad někam schovat? Zvítězí druhá možnost, ale vtom se u vchodových dveří zjeví inspektor Lord, který tvrdí, že mu nějaký anonym ohlásil, že se v tomto domě stala vražda.
 
Na rozdíl od předchozích děl, která měla spíše vážné vyznění, je Pavučina laděna komediálně. Nabízí velkou hereckou příležitost pro herečku hrající Clarissu Hailsham-Brownovou (zde výtečná Andrea Elsnerová) a v obecné rovině sází na situační humor. Hra je přímo ideální na jeviště, ale může tvar, ve kterém hrají důležitou roli tajné zásuvky a místnosti, fungovat i v audiální podobě? Superprodukční verze od Audiotéky dokazuje, že ano, avšak po značných úpravách.


 
Pavučinu, stejně jako v případě Posledního víkendu, pro Audiotéku na klíč natočil tým z AudioStory pod vedením Daniela Tůmy. I zde měla audiální adaptaci na starosti Lenka Skalická, která se soustředila na hlavní zápletku a jinak děj oprostila od zbytečných odboček. Ze zjednodušeného děje, kterému ale vzhledem k předloze z obsahové stránky nic nechybí, zmizela například postava konstábla Jonese. Případ tedy vyšetřuje pouze inspektor Lord v podání Marka Holého, který si však zcela vystačí. Dále zásahy Skalické do původního textu spočívaly především v krácení scén, drobných úpravách v dialozích či v přeskupení některých scén. Znalci díla Agathy Christie zajisté ocení přidaný vtípek, respektive o narážku na její nejúspěšnější hru Past na myši.
 
Všichni herci si hravě poradili s komediálním laděním hry, a i když jsou některé situace zcela „praštěné“, postrádá jejich herectví jakoukoli divadelní manýru, která by se u takového typu textu dala očekávat. Celá hra se odehrává v jednom salónu, takže je většina dialogů pronášena v tichu, které je doplněno o ruchy (kroky, klapání…) a o hudební podkres. V pozadí však můžeme, tentokrát méně zřetelně než u Černé kávy a Posledního víkendu, slyšet opět tikání hodin.
 

Vražda na Nilu

Ještě koncem roku 2023 stihla vyjít i Vraždu na Nilu. Podrobněji se o ní rozepisujeme v recenzi zde. Zajímavé je, že původně vyšla v románové podobě s Herculem Poirotem jako Smrt na Nilu. Teprve později ji autorka přepsala do podoby divadelní hry, v níž ovšem belgického detektiva nahradila kanovníkem Pennefatherem.

Je překvapivé, že i přes vynikající práci režisérů Daniela Tůmy a Ondřeje Černého v předchozích třech nahrávkách, se vydavatel rozhodl svěřit Vraždu na Nilu režiséru Jakubu Taberymu, který režíroval i první Černou kávu, a nyní se opět vrátil k využití vypravěče pro čtení scénických poznámek. Zatímco ale vypravěčka Daniely Kolářové v Černé kávě byla formálně funkčním prvkem a předkládala posluchačům informace, které by se jinak nedozvěděli, vypravěč Jaromíra Meduny ve Vraždě na Nilu často zdvojuje informace, což degraduje celkové vyznění hry a vyvolává u posluchačů silný dojem, že si tvůrci ulehčili práci a že je v mnoha ohledech podceňují.

Režisér ani zvukoví mistři Marek Šrámek a Nela Bicanová také v podstatě vůbec nepřemýšleli nad sound designem a zvukovou prostorovostí hry, což u superprodukcí Audiotéky nebývá zvykem. Například troubení lodi, které zazní před jejím vyplutím (a vůbec nezní jako lodní siréna), je velice hlasité a vyvolává dojem, že postavy stojí vedle zdroje zvuku, přestože by dle všeho měly být v interiéru. Stejně tak je příliš hlasité šplouchání vody o trup lodi či zpěv ptáků. Zcela matoucí je však použitý podivně tupě znějící zvuk výstřelu, připomínající spíše seknutí. 



Režisér navíc nedokázal ohlídat správné významy, takže mnohdy dochází k tomu, že z interpretace není zcela jasné, co se právě děje. Například ve 40. minutě není z neutrální až znuděné intonace ani z důrazu řeči kanovníka jasné, že volá na Kay, která po jejich rozhovoru odešla a kanovník vyrazil za ní. Toho se pozorný posluchač pouze dovtípí až ve chvíli, když najednou začnou mluvit jiné postavy. Jisté zmatení navíc vyvolává pískání, předcházející dalšímu rozhovoru, protože se mylně zdá, že si začal pískat právě kanovník. Přitom by stačilo, kdyby režisér trval na významech jednotlivých slov, případně důsledněji pracoval se zvukovou prostorovostí nebo alespoň použil kroky při odchodu postav. 

Celou hru víceméně zachraňuje snažení interpretů, kteří vesměs podávají vynikající výkony, a to jak interpretačně (pomineme-li drobná významová zaváhání, která měl ale ohlídat režisér), tak i technicky – jmenovitě je to například Martin Myšička, Marek Holý, Eliška Zbranková, Jan Dolanský a zejména Karolína Půčková coby zavražděná Kay. U této interpretky pak opravdu zamrzí, že už ji od poloviny hry neuslyšíme. Oproti tomu obsazení audiálně nepříliš zkušené Jany Bernáškové do psychologicky náročné role Jacgueline působí zcela neuváženě. Herečka je afektovaná, špatně intonuje a její výslovnost není čistá (například: „revolvér“). Její hlas je navíc občas špatně technicky nasnímán a působí tzv. přeřvaně.

Resumé

Vydavatelství Audiotéka podpořené externími spolupracovníky odvedlo na sérii detektivních her Agathy Christie velký kus práce. Pohlédneme-li na všechny tituly jako na celek, můžeme od prvního k předposlednímu vidět značný vývoj. Zatímco Černá káva byla téměř doslovným předením divadelní hry do zvuku (včetně scénických poznámek čtených vypravěčkou), Poslední víkend a Pavučina jsou již adaptacemi divadelního textu, přičemž berou v potaz to, že výsledné dílo bude vnímáno pouze sluchem. Po právu je tak lze označit za svébytné audiohry. Zcela mimo stojí hra Svědkyně obžaloby, která je sama o sobě založena na slově, a proto zde textové úpravy nebyly vyžadovány. To je v tomto ohledu zcela výjimečná situace. I konverzační hry musí být často upravovány, aby bylo v audiálním hávu udrženo tempo. V zatím poslední hře Vražda na Nilu tvůrci z nepochopitelných důvodů sešli z cesty, kterou si vytyčili v předchozí trojici nahrávek, a vrátili se k prvotnímu způsobu zpracování, tedy k doslovnému předení divadelní hry do zvukové podoby. Tento způsob práce zřejmě souvisí s návratem Jakuba Taberyho na post režiséra. 

Počínaje hrou Svědkyně obžaloby můžeme vidět zesílený důraz na skvělé herecké výkony (zejména v tomto případě prezentované nastupující generací audioknižních/rozhlasových interpretů) a také na promyšlenější sound design. Ustupuje v prvních dvou titulech všudypřítomné tikání hodin a naopak se více pracuje se zvukovou prostorovostí. To ale neplatí pro Vraždu na Nilu, která má zejména z hlediska zvukového plánu co dohánět.

Očekávání posluchačů byla po vynikajících hrách Svědkyně obžaloby a Pavučina opravdu velká. Bohužel ve Vraždě na Nilu se Audiotéce nepovedlo je naplnit. Její superprodukční zpracování je spíše krokem zpět a návratem k již překonaným metodám audiálního zpracování divadelních her. Doufejme, že další titul ze série detektivní hry Agathy Christie, bude-li nějaký následovat, naváže na kvality dvou výše zmíněných titulů.