Zpět

Idiot

Idiot
Krátce po vřelém přijetí Zločinu a trestu začíná Fjodor Michajlovič Dostojevskij psát v závěru roku 1867 další román. Chtěl v něm vytvořit, jak se zmiňoval v korespondenci, „obraz ideálně krásného člověka“. Předobrazem mu byl Kristus. A také Don Quijote, neboť hrdina měl být zároveň směšný. „Jestliže se podaří vzbudit soucit k vysmívané a vlastní ceny neznalé kráse, pak se probudí i čtenářovy sympatie,“ vysvětloval autor svůj záměr i titul román Idiot.
Oním idiotem, alespoň v očích petrohradské smetánky, je kníže Myškin. Autor mu přiřkl nemoc, již trpěl sám – epilepsii. A také dobrotu srdce a dětskou upřímnost. Pro společnost ovládanou penězi a pudy je kníže jurodivým božím prosťáčkem. Lidé se mu smějí a zároveň je přitahuje. Dramatizace Jana Strejčka se soustředila na jádro románového příběhu, na zvláštní milostný pětiúhelník, jehož centrem je Myškinův vztah ke dvěma ženám: generálské dcerce Aglaje Jepančinové a od dětství zneužívané kurtizáně Nastasje Filipovně. V Myškinově lásce se mísí uhranutí jejich krásou a soucit s nimi. V obou případech je to ovšem láska platonická. Není proto divu, že Aglaja zároveň stále váhá, zda nevyslyšet Gaňu Ivolgina, který si ji chce vzít, a Nastasju Filipovnu vždy znovu a znovu strhává fanfaronství a smyslnost kupce Rogožina.

Původně čtyřdílnou rozhlasovou inscenaci natočil v roce 1982 Josef Melč. Je příkladnou ukázkou jeho precizní práce, pokorně vůči významovým intencím předlohy a náročné na interprety. Tak jako scenárista se i režisér soustředil na dramatické vztahy mezi hrdiny románu. Inscenace je oproštěna – s výjimkou začátku jednotlivých částí – od hudebního doprovodu nebo jiných dramatizujících zvukových obrazů. Má až minimalistický ráz. Hlasy postav nabývají přesnosti a ostrosti grafikova rydla. Jejich nositelé byli pečlivě vybráni: Myškina ztvárnil Jan Hartl tak jemně, že se stal Melčovým nejoblíbenějším a nejčastěji obsazovaným interpretem. Kontrapunkem je robustní podání Rogožina Václavem Postraneckým. K obdobnému komplementárnímu efektu dochází Rogožina Václavem Postráneckým. K obdobnému komplementárnímu efektu dochází mezi hlasem Kláry Jernekové, která jej propůjčila Aglaje Jepančinové, a hlasem Jany Hlaváčové, ztvárňujícím Nastasju Filipovnu. Posledním vrcholem pomyslného pětiúhelníku je hlas Eduarda Cupáka v roli Gani Ivolgina. Celý tento pětiúhelník je pak z charakterového „podzemí“ patolízalského Lebeděva ozařován hlasem Josefa Somra a z nadhledu „prologu a epilogu“ hlasem Radovana Lukavského.
 

Spolu se Zločinem a trestem (1981, Radioservis 2009) a Bratry Karamazovými (1997, Radioservis 2014) vytváří Idiot v ikonostasu Melčova rozhlasového díla triptych poskytující hluboký vhled do Dostojevského světa.
text: Bronislav Pražan, Radioservis
autor
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
úprava
Jan Strejček
název
Idiot
režie
Josef Melč
interpret
Jan Hartl, Václav Postránecký, Jana Hlaváčová, Martin Růžek, Ludmila Vostrčilová, Klára Jerneková, Taťjana Medvecká, Josef Somr, Rudolf Hrušínský st., Eduard Cupák, Růžena Merunková, Vladimír Ráž, Radovan Lukavský
délka
2:03
vydavatel
rok vydání
2016
hudba
Jiří Smutný
obal
Atelier Degas
zvuk
Libuše Podlešáková
mastering
Miroslav Mareš
výroba
Český rozhlas
produkce
Bohdana Pfannová
katalogové číslo
CR0867-2