Zpět

Velmi povedená Lidská komedie

recenze, , 26.2.2015
Otec Goriot
Český rozhlas v dubnu 2014 poskytl nejen svým posluchačům jednu z dramatizací cyklu Lidská komedie spisovatele Honoré de Balzaca. Prostřednictvím Radioservisu se na trh dostala nahrávka Otec Goriot z roku 1974. Hru pro rozhlas upravila Zuzana Kočová a režíroval Jiří Hořčička. V archivu prozatím zůstává druhý díl ze tří pilířů Lidské komedieZtracené iluze, který v roce 1979 natočil režisér Vladimír Tomeš.
Goriota, bývalého bohatého výrobce nudlí, potkáváme v Paříži v penzionu madame Vauquerové, kde se ubytovávají ti, na které štěstí zapomnělo. Bydlí tady také student práv Evžen Rastignac snažící se prorazit mezi vyšší společnost. K tomu mu chce nečestnou cestou dopomoci další obyvatel penzionu, tajemný Vautrin. Evžen se však zamiluje do jedné z Goriotových dcer. Postupně tak poznává otce Goriota coby člověka, který zasvětil celý svůj život dcerám Delfíně a Anastázii. Zahrnoval je láskou, penězi, vozil je v kočárech, dal jim celé své jmění, dokonce zastavil penzi. Nemaje nic, je pro rozmazlené a povrchní dcery hanbou, a tak se od něj odvracejí...

V úvodu hry zvládli tvůrci načrtnout charaktery hlavních postav i vztahy uvnitř dramatu. Vše bez vypravěče, jen použitím správných replik a pomocí expresivního vyjadřování herců. Tak například: aniž by Goriot vstoupil na scénu, je posluchači jasné, jak o něm smýšlí ostatní obyvatelé penzionu či personál („...to je mléko otce Goriota, doleju ho trochu vodou, stejně neví, co pije“). Jednotlivé kapitoly od sebe odděluje hudba linoucí se bezstarostně z flašinetu, aby nenápadně přešla do méně či více dramatické polohy a naznačila tím atmosféru nadcházejícího děje.

Perfektně zvládnutý otec Goriot Martina Růžka budí antipatie pro svoji opičí lásku k dcerám, a soucit jako člověk, který dal svým nejbližším vše, aby tak naprosto ztratil jejich zájem. Aleně Vránové sluší role horší z dcer, když odhaluje svou bezcitnost až krutost po zjištění, že otcovy peníze došly. Další z hlavních postav, Evžen Rastignac, prochází v podání Viktora Preisse přerodem. Od počáteční hravosti, čestnosti až naivity, přes bojovné odolávání zlu ke zklamání, ztrátě iluzí až cynismu ke konci hry. Za ostatní vydařené postavy vzpomeňme ještě aspoň Vautrina, jehož předobrazem byl policejní president a bývalý podvodník Eugène-François Vidocq, se kterým se v roce 1834, rok před vydáním díla, Balzac osobně setkal. Tomu vtiskl dobře propracovaný charakter Miloš Nedbal, a Vautrin i přesto, že jízlivě jako ďábel ponouká Rastignaca ke zlému činu, působí téměř sympaticky.
 

Dobrou volbou pro obal nosiče bylo použití kresby otce Goriota z roku 1842, jak jej zvěčnil Balzacův současník, malíř a karikaturista Honoré Daumier, mimo jiné znám pro karikatury tehdejších politiků a umělců, včetně samotného Balzaca.

Tvůrcům se podařilo do necelých dvou hodin vtěsnat jedno celé dílo francouzského velikána, aniž by se ztratilo to podstatné. Přesto by dramatizace zasloužila delší stopáž. Příběh chvílemi příliš spěchá, posluchač díla neznalý bude zpočátku zahlcen množstvím postav a jmen. Právě proto románu sedne audiozpracování, v němž si posluchač může příběh vychutnat opakovaně.