Zpět

Podvolení je třeba dát čas

recenze, , 8.2.2016
Podvolení
Michel Houellebecq patří mezi nejvýznamnější současné evropské spisovatele. Své pevné místo má i v edičním plánu nakladatelství Odeon, které jej v rámci Světové knihovny vydává již deset let. Ačkoliv Houellebecq se nikdy neobával vytasit osten, na svůj kontroverzní/komerční hit si musel počkat až do roku 2015. Podvolení totiž do sebe absorbovalo tematiku tak aktuální a výbušnou, že Odeon chystá čtvrtý dotisk...
Román, v kontextu zmíněné edice Světové knihovny, nezvykle vychází i ve zvukové verzi. Zrod audioknihy dává smysl, s ohledem na prodejnost knižního titulu. Alespoň jedna otázka však visí ve vzduchu – zasloužilo si to Podvolení i díky své literární kvalitě?

Nařknout Houellebecqa z neschopnosti dobře (nadprůměrně!) psát by koketovalo s recenzentovou nepříčetností. Francouzský romanopisec má naopak talent velmi hutně (ne však komplikovaně) podat i složité myšlenkové pochody a stavy duše. Výstavbou vesměs stroze kontinuální obohacuje autor vyprávění o citlivé vykreslení postav, v tomto případě především (až skoro jen) hlavního hrdiny, vysokoškolského pedagoga literatury. Těžítko zájmu o román však spočívá především v tématu. Francii totiž začne vládnout, skrze demokratické volby, nutno dodat, muslimský prezident. A společnost se začne měnit...

Dle ohlasů by se mohlo velmi snadno podsunout tvrzení, že Podvolení je zatím tím nejslabším Houellebecqovým kouskem. Ostatně při svém vlastním poslechu jsem si takový pocit potvrzoval. Nicméně, než jsem se dostal k psaní recenze, nechal jsem v sobě dílo zrát a přeci jen své rozpaky přehodnotil. Dokáži si představit, že řada čtenářů/posluchačů, kteří po Podvolení sáhnou s domněnkou, že se dočkají znepokojivé a provokativní vize nedaleké budoucnosti, bude zklamána. Autor totiž nedemonstruje pád naší evropské civilizace, kterou islám pohltí. Stěží mu lze dokonce přisoudit nějaké aktivistické postoje, ať už jde o hájení místní kultury, nebo vyvracení obav z té přicházející. Až při postupném zrání, které se mezi poslechem a psaním tohoto textu ve mne odehrávalo, mi docházelo víc a víc, že Houellebecqa vlastně zajímá především naše neukotvenost, bezprizorní potácení, samota... vše, co vlastně charakterizuje naši současnou kulturu mnohem více, než nějaká ideologie (které by islám stál v opozici). Proto hlavní hrdina není bezpáteřní kariérista, nejde mu ani o peníze, k islámu se přidává právě z potřeby někam patřit. A tím Houellebecq může provokovat ještě více, i když patrně ze zcela jiné perspektivy, než jak to na první pohled vypadá.
 

Je proto dobře, že se tento román zvukového zpracování dočkal. Dostane se mezi více lidí – a snad se do něj zaposlouchají pečlivě (a opakovaně). Hlas Igora Bareše byl skvělou volbou, „rozbitost“ hlavního hrdiny, který hledá, se mu podařilo dobře zachytit. A oceňuji i zvukový podklad, vesměs složený z koláže ruchů.