Zpět

Jak se šije horkou jehlou

recenze, , 20.5.2015
Staré pověsti české a moravské
Vydavatelství Supraphon má na svém kontě celou řadu nahrávek, tematicky čerpajících z bájí a pověstí. Už v roce 1973 vznikla dlouhohrající deska známé Jiráskovy knihy s předními herci, mezi které patří Dana Medřická, Blanka Bohdanová, Radovan Lukavský či Luděk Munzar. Z polodramatizované četby deseti vybraných kapitol Starých pověstí českých je znát poctivý způsob nahrávání. V té době se na mikrofon četlo rozvážněji, než je tomu dnes, byl kladen větší důraz na barvitost mateřského jazyka a fungovalo i jakési kouzlo, kterým byl posluchač více vtažen do interpretovy blízkosti.
Po Starých pověstech českých sáhl Supraphon ještě dvakrát – na nahrávce z roku 1988 jsou upraveny do dramatizované podoby a v roce 1999 se konečně k posluchačům dostala čistá četba v neodolatelném podání Zdeňka Svěráka.

Jirásek ovšem není jediným autorem, z jehož historického díla se Supraphon rozhodl čerpat. Pavel Grym, který je podepsán pod řadou snímků mluveného slova, napsal dramatizaci pověsti o Černém rytíři. Původně vyšla na singlové SP desce, nyní je k dispozici pouze v digitálním prodeji. V 80. letech upravil Tomáš Vondrovic několik legend ze Slovácka z pera Aleny Bartošíkové. Na gramofonové desce se představili Alois Švehlík, Ilja Prachař a Jana Andresíková. Bohaté vyprávění v nářečí o pokladech, zbojnících, zlaté kremeličce nebo o Aničce, která tancováním určila hranice území Vlčnova, doprovázela poctivá cimbálová muzika. Škoda, že se tento titul zatím nedočkal reedice.

Opět díky Tomáši Vondrovicovi se v prvním desetiletí jednadvacátého století objevily téměř kompletní Petiškovy báje. Taťjana Medvecká, Petr Pelzer a František Němec se zasloužili o zatím nejlepší audiopodobu této knihy. Ve výčtu nesmíme opomenout ani posluchačsky velmi oceňované pověsti z českých, moravských a slezských hradů a zámků. Supraphon měl totiž tehdy vynikající nápad – oslovit hudební skupinu Čechomor, aby ke každé báji složila tematickou píseň.

Čerstvou novinkou z produkce Supraphonu jsou Staré pověsti české a moravské. Alena Ježková převyprávěla do moderního a srozumitelného jazyka čtrnáct příběhů začínajících příchodem prvních Slovanů a končících usmrcením svaté Ludmily a zjevováním krále Ječmínka. Nechybí praotec Čech, vojvoda Krok se svými dcerami, Svatoplukovy pruty ani Bivoj. Před každou pověstí vylíčila autorka historické události, které se k ní vztahují, přehled tehdejšího rozdělení Čech i lidové zvyky a obyčeje. Díky tomu jsou posluchači vyzbrojeni základními informacemi a mohou se směle ponořit do samotného děje. Do rolí vypravěčů byli obsazeni Jan Kačer, Jan Potměšil, Veronika Gajerová a Boleslav Polívka.

Hned při spuštění prvního CD odhalí ale posluchač uspěchanost a nedokonalost. Vypadá to, jakoby Jan Kačer četl text poprvé až ve studiu, o plynulosti jeho vyprávění se zpočátku nedá vůbec hovořit. V řeči používá dlouhé odmlky, klade velký důraz na interpunkci ve větách a zároveň slova od sebe nelogicky odsekává. Přitom všem se zdá, jakoby pověst odhrkával nějaký nezkušený průvodce na hradě. Jan Potměšil je oproti Kačerovi vcelku příjemnou změnou, neboť dokáže vyprávět příběh souvisleji a zajímavěji. Pozorné ucho však brzy odhalí rušivé šustění a bouchání, které se ke konci nahrávky naštěstí vytrácí. Za nejlepší interpretku této audioknihy můžeme směle označit Veroniku Gajerovou. Na natáčení se dobře připravila, do vyprávění vložila cit, porozumění i emoce. V těsném závěsu jí sekunduje Bolek Polívka, který se objevuje až v druhé polovině audioknihy.

Text knihy zřejmě nebyl nijak upravován, přesto se režisérka nahrávky rozhodla pro drobnou dramatizaci. V miniaturních dialozích byly ponechány nadbytečné informace typu „řekl ten a ten“ a „podíval se tomu a tomu do očí“. Janu Kačerovi a Janu Potměšilovi se ale téměř vůbec nepodařilo vcítit se do svých postav.
 

Staré pověsti české a moravské se bohužel nedočkaly pečlivosti ani po zvukové stránce. Někdy jsou dialogy rozhozeny do obou kanálů, jindy je využit jenom jeden z nich anebo také pouze střed. Velmi podobně jsou na tom i zvukové efekty. Zcela výjimečně je ruch ve stereu, většina z nich se nachází v monu. Přitom o reálnosti zvuků nemůže být ani řeč – nejenže jen nadbytečně kopírují děj, ale posluchače jejich přítomnost většinou vyděsí. Úloha zvukových efektů by měla sloužit především pro dokreslení atmosféry, zde se ovšem příslušný zvuk náhle zjeví o pár sekund dříve než je záhodno, aby pak mohl co nejrychleji zmizet. Ke všemu se tentýž zvuk opakuje v audioknize na různých místech vícekrát.

O hudební doprovod se nevědomky postaral Antonín Dvořák a jeho oratorium Svatá Ludmila. Supraphon využil svůj archiv a vydoloval z něho nahrávku z roku 1963. Bohužel se nepodařilo úryvky skladeb pro audioknihu dokonale vyčistit a tak se zde objevuje šum magnetofonového pásu. Postavíme-li tedy stařičký záznam a čistý zvuk ze studia vedle sebe, dochází k nesourodému spojení. Úryvky byly většinou vybrány víceméně nahodile, jak jinak bychom mohli například odůvodnit přítomnost fanfár, které se ozvaly v Dívčí válce při Ctiradově troubení na Šárčin roh, a pak znovu v následujícím tracku už u jiného tématu. Navíc zvolené úryvky z oratoria dávají audioknize spíše ponurý a smutný charakter.

Titul Staré pověsti české a moravské jistě na audioknižním trhu nezapadne, nicméně by si zasloužil mnohem pečlivější přípravu.