Zpět

Psí historky pana Herriota

recenze, Monika Sieberová, 9.8.2016
Zvěrolékař a psí historky
Britský spisovatel James Herriot, který se proslavil především svými vyprávěními o životě veterináře na yorkshirském venkově, je velmi dobře znám i českému publiku. Podíl na jeho popularitě přitom mají nejen osobité knihy, ale také jejich televizní zpracování v seriálu BBC Všechny malé a velké bytosti. Stranou nezůstal ani Český rozhlas – v roce 2012 natočil Vlado Rusko pětidílnou četbu na pokračování Zvěrolékař a kočičí historky, která se o dva roky později dostala díky Radioservisu i audioknižním posluchačům. Zvuková verze dalších, tentokrát psích povídek, už vznikla pod režijní taktovkou Hynka Pekárka přímo pro vydání na CD.
Do souboru povídek Zvěrolékař a psí historky bylo vybráno celkem sedm příběhů s různými psími hrdiny. Všechny ukazují, jak silné pouto mezi zvířetem a člověkem může vzniknout a jak se lidé a zvířata navzájem ovlivňují. Věrohodně popsané charaktery psích hrdinů ukazují jejich rozdílné povahy a chování, stejně jako záliby v různých prapodivnostech. Ať už jde o pasteveckého psa, který nikdy neštěkal, nebo rošťáka Brandyho, jehož největší zálibou je prozkoumávání odpadkových košů. Mezi povídkami nalezneme i jednu, která popisuje geniálního pekingského psíka Tricki Woo – oblíbeného Herriotova svěřence a často obsazovaného aktéra jeho povídek.

Herriot doprovází své příběhy pro něj typickým laskavým a milým humorem, kterým popisuje radosti a strasti venkovského veterináře. Ve svých povídkách dokáže osobitě vykreslit nejen své zvířecí pacienty, ale také jejich pány a malebné prostředí vesničky Darrowby v Yorkshiru.
 

Zatímco rozhlasové kočičí historky byly načteny Michalem Pavlatou, psí příběhy vypráví Jiří Lábus. Obě audioknihy jsou zpracovány velmi podobně, klasickým způsobem s příjemným hudebním předělem mezi jednotlivými povídkami. Hlavním rozdílem je tedy vypravěč, který dává Herriotově textu osobitý styl a dynamiku. Zatímco Pavlata se drží vypravěčského stylu bez výraznějších změn intonace, Lábus pracuje s hlasem více. Hraje si se slovy i s intonací, jednotlivým postavám propůjčuje různé hlasy a snaží se tak povídky přiblížit především dětem. Pro dospělé posluchače může být tento způsob vyprávění místy až nesympatický, dětským publikem bude ale nepochybně přijat s nadšením. 

Oba soubory povídek jsou příjemné na poslech pro děti i dospělé, a to hlavně díky mile napsaným příběhům. To, kterou povídku si oblíbíte, bude patrně záležet jen na tom, jestli upřednostňujete více kočky či psy.