Zpět

Duna je velký román

rozhovor, OneHotBook, 23.6.2016
Marek Holý (foto: Filip Jandourek, OneHotBook)
V těchto dnech vydává OneHotBook audioknižní podobu kultovní sci-fi Franka Herberta Duna. V režii Petra Gojdy ji vypráví herec Divadla na Vinohradech Marek Holý. V obsáhlém rozhovoru se oba pánové svěřili nejen jak se jim na Duně pracovalo, ale vyznali se také ze svého vztahu ke sci-fi a audioknihám.
Jaké pro vás je točit právě Dunu? Jaký je váš vztah ke knize?
Marek Holý: Mám vztah ani ne tak přímo k téhle konkrétní knize, jako spíš k celému žánru science fiction, který jsem objevil díky Isaacu Asimovovi. Měl jsem rád knížky jako Já, robot, A. C. Clarkovu Vesmírnou odysseu, různé povídkové výbory... Zkrátka jsem začal vyhledávat další sci-fi literaturu a samozřejmě se mi dostala do ruky také Duna, která pro mě byla i v rámci daného žánru velkým zjevením. Ale mám rád nejen sci-fi, baví mě i fantasy.
Petr Gojda: Pamatuji si, že už jako dítě jsem hrál celkem proslulou počítačovou hru Duna. Sci-fi a fantasy jsem pak hodně četl jako teenager a od žánru jsem se postupně propracoval i k jinému typu literatury. K Duně jsem se dostal až později takovou oklikou, kdy jsem se díky četbě náročnějších titulů začal vracet i významným milníkům žánru. Duna je totiž sice žánrová sci-fi záležitost odehrávající se ve vesmírných galaxiích, ale zároveň je to epopej, která vypráví o osudu člověka-proroka, díky čemuž má podstatnou výpovědní hodnotu vlastně pro kohokoli. Navíc má výrazný ekologický rozměr. Duna mě v té době zkrátka oslovila jako velký román.

Proč je pro vás Duna významná? Čím se liší od ostatních žánrových děl?
Marek Holý: Pro mě byl zásadní právě filozofický rozměr románu; příběh Paula a jeho dilema, že když bude mít obrovskou moc, může planetu osvobodit, ale také do budoucna hrozí, že síla, kterou uvolnil, jednou nastolí absolutní džihád a naprostou totalitu.
Petr Gojda: Když jdu dnes kolem výkladní skříně knihkupectví specializovaného na sci-fi, tak se skoro hrozím těch stovek a stovek titulů s barevnými přebaly. Nabídka je obrovská, ale určitá díla z ní stále ční. A patří mezi ně třeba Duna, nebo knihy, které zmiňoval Marek, ale našly by se i jiné... Mám třeba rád Kurta Vonneguta, což je vlastně také sci-fi. Člověk by neměl vyhledávat jen jeden žánr, ale také by neměl žádný žánr odsuzovat.

Měli jste od začátku jasnou vizi, jak četbu Duny pojmout?
Petr Gojda: Jeden z hlavních úkolů režiséra je vybrat herce. Já jsem od začátku chtěl někoho, kdo může být Muad'Dibem, tedy Paulem Atreidem, zkrátka hlavní postavou – tím klukem, z kterého se stane prorok, jenž dobyde celou galaxii. Byl to trochu oříšek, ovšem Markovo jméno bylo „na stole“ od začátku. Po samotném výběru samozřejmě nastane etapa poslechu daného herce a přemýšlení, jestli je to právě on. A až při prvním čtení se ukáže, jestli to tak skutečně je. Když jsme se ve studiu s Markem sešli poprvé, zjistil jsem, že má sci-fi rád a že má navíc rád přímo Dunu, což je rozhodně ku prospěchu věci. A když pak četl, tak se ukázalo, že je to přesně ten, koho jsem si v hlavě vysnil, aniž bych ho pořádně znal.
Marek Holý: To seš hodnej, já myslel, že pak už nebyl čas mě přeobsadit, to teď musíš všude říkat... (směje se).

A jak se vám tedy podařilo stát se tím správným Muad'Dibem? 
Marek Holý: Ačkoli mám za sebou několik čtení v rozhlase, celou audioknihu jsem ještě nedělal. Ze začátku jsem se toho strašně bál a měl jsem velký respekt – který mám vlastně pořád. Zjistil jsem, že skoro nejdůležitější je, s kým člověk pracuje. A spolupráce s Petrem a zvukařkou Karolínou Škápíkovou mi pomáhala v lepším soustředění na text. Nabíjela mě určitou energií. To, že si rozumíme i lidsky, je pro mě asi to nejpodstatnější.

Jak jste se potýkali s tím, že se jedná o velké množství textu, které sice nahlížíme očima Paula, ale vypráví to vlastně vševědoucí vypravěč?
Petr Gojda: Chtěl jsem někoho, kdo v ideálním případě bude jako Paul, protože ten je ústředním protagonistou. Nicméně postav je tam hodně. Martin to tedy nečte celé jako Muad'Dib, ale i za další přítomné postavy. Nepovažoval jsem ovšem za vhodné, aby to četl někdo, kdo by zněl podobně jako třeba baron Vladimir Harkonnen, což je jedna z hlavních záporných figur. Chtěl jsem, aby byl celý příběh nesen vizí Paula Atreida.

Jedná se o hodně originální fikční svět, jak jste bojovali se svébytným výrazivem?
Petr Gojda: Román vytváří svůj vlastní svět, takže je tam spousta slov, která jsou někdy odvozená z reálného světa a jindy úplně smyšlená. A to je potřeba se prostě naučit.

Vzhledem k tomu, že kromě citátů princezny Irulán čte Marek Holý audioknihu celou sám, jakým způsobem jste se rozhodli intonačně odlišit ostatní postavy?
Marek Holý: O tomhle jsme se na začátku hodně bavili, jak to celkově pojmout: jestli to číst spíš z vypravěčského pohledu, nebo nějak výrazněji hlasově odlišovat jednotlivé postavy. A nakonec jsme dospěli k tomu, že by neznělo dobře, kdybychom charaktery příliš „přehrávali“. Výsledný projev totiž ovlivní už samotné charakteristiky těch postav. Tudíž to není zahrané tak, jako když Oldřich Kaiser točil Švejka, kde měl pro každou postavu vyloženě jiný hlas a způsob mluvy. Není to odlišené tolik markantně, jsou to spíš určité nuance v modulaci hlasu či tempu. Ale o to si pokaždé řekla daná postava sama. Nejlépe se mi vždycky četl rozhovor dvou lidí – ke střídání docházelo vlastně automaticky, protože jsem prostě vedl dialog. I když sám se sebou, ale ve dvou postavách.
Petr Gojda: Ten román je tak dlouhý, že by podle mě bylo dost náročné udržet v hlavě všechny postavy a pro každou si vymyslet nějaký vlastní projev. A hlavně by to asi bylo kontraproduktivní, protože by se to tříštilo. Ale je pravda, že situace a naladění postavy prostě mění řeč i její výraz. My jsme tedy nechtěli jít cestou změny hlasu: Harkonnen mluví tak, tenhle zase jinak, na dalšího si vymyslíme něco jiného, tenhle bude trochu šišlat... Ale počítali jsme s tím, že v určitém rozpoložení či stavu postavy se do záznamu něco signifikantního stejně dostane. Ale je to spíš jen takové zabarvení.
 

Co pro vás bylo při nahrávání nejobtížnější?
Marek Holý: Pro mě je vždycky nejtěžší četba popisu nějaké situace tak, abych ji dostatečně vykreslil a bylo to srozumitelné. Některé věty v Duně jsou totiž složitější – i já jsem si je musel přečíst vícekrát, abych pochopil, o čem vůbec mluvím. A pak vnímám jako obtížnou interpretaci vykreslení krajiny. Už doma při přípravě jsem se to snažil pojmout tak, aby posluchač tu scenérii jakoby viděl před sebou. Není to tak náročné, že bych se na tom třeba dvacetkrát zastavoval, ale jsou to prostě věci, kterými se při přípravě zabývám.
Petr Gojda: U románu Duna je taková jedna svízel, která spočívá v tom, že na začátku čtenář/posluchač poměrně dlouho neví, o co jde, protože vstřebává hodně nových informací najednou. Jenže vypravěč nezačíná tak, že řekne: Budu vám vyprávět o světě, který se jmenuje Duna, na Duně to funguje takto, těmto postavám se stalo to a ono... Autor prostě skočí do děje, změní prostředí a než se v tom člověk zorientuje, tak to chvíli trvá. A naším úkolem bylo, přednést vyprávění tak, aby člověka chytlo hned od začátku. Aby posluchač chtěl v tom světě už od první chvíle žít, aniž by v něm ještě byl úplně zorientovaný.
Marek Holý: Já bych se toho nebál…
Petr Gojda: Já už se toho taky nebojím, protože je to hotové a je to perfektní. (směje se) A hned od začátku se tam něco děje, takže je to poměrně akční.

Kolikrát jste Dunu i teď v rámci přípravy a samotného nahrávání četli?
Petr Gojda: Já hodněkrát. Už vzhledem k tomu, že další z úkolů režiséra je i příprava textu, což znamená pročítání, pročítání a pročítání... Režisér musí být neustále zorientován v ději a zároveň pokud se někde objeví nějaké nejasnost ve formulaci nebo nešikovnost v překladu, tak se může podívat do originálu, může zjistit, že překlad už je zastaralý, nebo že něco se v té době třeba ještě přeložit nedalo... Člověk má ten román v ruce v několika vlnách vlastně pořád. A před každým čtením ve studiu je potřeba si pečlivě připravit to, co se bude při dané frekvenci číst.
Marek Holý: Já to mám vlastně podobně, snad až na to, že nenakukuji do originálu. Četl jsem nejprve celou knížku a pak jsem si před každým natáčením připravil takovou část textu, kterou bychom plus mínus měli stihnout.

Bylo vzhledem k tomu, že se jedná už o celkem „letitý“ překlad, potřeba něco upravit?
Petr Gojda: Jediný překlad Duny byl u nás pořízen před téměř třiceti lety a stejně, jako je na některých místech skvělý a precizní, tak jinde trochu zastaral a dokonce se místy odchyluje od originálu obsahově i formálně. Proto jsem se rozhodl překlad místy revidovat, vrátit ho k původním Herbertovým slovům a také někde používat češtině vlastnější výrazy ‒ což souvisí třeba s termíny jako „Imperátor“ ‒ ale i s vypuštěním přechodníků a podobně. Je tam znát určitá příchylnost k zahraničně, jakoby exoticky znějícím slovům, která podle mě náleží minulosti a rozhodně nepatří k překladu tak, jak ho chápeme dnes. Navíc Herbert si sice vymýšlí své nové výrazy, ale jinak je jeho jazyk poměrně přímý, prostý. Takže není potřeba ho vylepšovat ani zatraktivňovat.

A jak se na natáčení připravujete?
Marek Holý: Ze začátku jsem si dělal hodně poznámek, psal jsem si nádechy a podobně, ale postupem času jsem toho nechal, protože mě to nějakým způsobem začalo svazovat. Když jsem pak text četl ve studiu a náhodou mi to vyšlo jinak, tak mě tam pořád strašilo, že jsem ten nádech neudělal tam, kde jsem plánoval... a víc jsem se zadrhával. Jednou jsem si ale zapomněl svůj text a Petr mi půjčil svůj, ovšem bez mých poznámek. A najednou se mi to četlo nějak líp a svobodněji. Protože jsem si uvědomil, že to není o těch značkách, ale o tom, že mám ten text načtený, takže vím, co čtu. A ty značky tam nakonec vlastně nepotřebuju; psal jsem si je potom jenom u hodně složitých souvětí.

Viděli jste některou z filmových adaptací románu? Jak se vám líbily?
Petr Gojda: Když jsme se domluvili, že budu pro OneHotBook režírovat Dunu, tak jsem si ji samozřejmě znovu přečetl. Matně jsem si pamatoval, že to snad měl kdysi adaptovat Alejandro Jodorowsky a díky tomu se ke mně dostal Pavichův dokument Jodorowského Duna, na který jsem se rovnou podíval. Pak jsem se podíval i na ty dvě filmové adaptace, na tu Lynchovu i na tu televizní minisérii. Ten dokument, jak chtěl Dunu natočit Jodorowsky, je úžasný a je hrozná škoda, že to tenkrát nevzniklo, protože šlo o nesmírně ambiciózní projekt, který chtěl z velkého románu udělat velké filmové dílo. Lynchova verze je naprostá podivnost. A televizní adaptaci považuji spíš za informativní záležitost, protože je docela věrná. Pro nás je zábavná i tím, že tam hraje spousta českých herců, ale jinak to není moc poutavý počin. Když na to tak člověk kouká, tak si říká, že zkrátka mohli být odvážnější. Že nejodvážnější byl ten Jodorowsky, který to nakonec ale nenatočil. Ale nemůžu říct, že by mě nějaká z těch adaptací ovlivnila. Vždycky, když něco dělám, tak první čtení musí být moje a teprve potom to můžu s něčím konfrontovat. Pak si v tom filmu všímáte, že předsadili tuhle scénu nebo si připsali něco jiného, protože potřebují diváka rychleji uvést do děje. Nebo se vám může líbit, či spíš nelíbit, jak vyřešili některou z Herbertových vymyšleností...
Marek Holý: Myslím, že to Petr řekl i za mě.

Kdybyste si měli představit novou filmovou adaptaci Duny svých snů, kdo ze současných filmových režisérů by ji měl podle vás točit?
Petr Gojda: To je složitá otázka. Asi je nasnadě, že by to mohl udělat někdo jako Peter Jackson nebo Zack Snyder, který parádně převedl do filmu komiks Strážci. A byla by to pak velkolepá produkce a trhala by kasovní rekordy. Ale Duna má určitě na víc. Takže bych jí přál nějakého artovějšího-umělečtějšího režiséra. Možná že takový ideální kompromis by mohl být Guillermo del Toro, který umí dělat filmy s přesahem a zároveň zajímavé pro široký divácký okruh. Teď mám na mysli hlavně Faunův labyrint.

Co byste vzkázali posluchačům audioknihy?
Marek Holý: Byl bych rád, kdyby se to posluchačům líbilo a kdyby je to chytlo. A aby nebyli naštvaní, protože někdy se může stát, že člověk má vlastní velmi konkrétní představu o knize a pak si pustí audioknihu a nesedne mu to. Měl bych tedy největší radost, kdybychom se trefili přesně do těch představ.
Petr Gojda: Mám radost, že se Duna vůbec dělá jako audiokniha, protože pro lidi, kteří jsou sice vášniví čtenáři, ale nikoli sci-fi fanoušci, to může být seznámení s klasikou žánru. A nejenom žánru: je to proslulá kniha z roku 1965, ale spousta lidí ji vůbec nezná, znají jen pojem Duna. Řeknou si: Něco jsem slyšel, možná jsem viděl počítačovou hru, tam jsou píseční červi, ne? Nic moc o tom nevím, vlastně by mě to zajímalo, ale má to šest set stránek, to si radši přečtu něco kratšího od někoho, kdo mě zajímá víc... Myslím si, že audiokniha může být prostředek, jak se dostat k publiku, které to sice zajímá a které by si to přečíst chtělo, ale nenajde si na to čas. Audiokniha je v tomhle výhodná, protože si ji lze poslouchat na ulici, v autě, kdekoli. A navíc si užijí velký příběh. Já sám jsem jako posluchač audioknih rád, když si můžu nějaký velký příběh poslechnout.

Jak a při jakých činnostech audioknihy posloucháte?
Petr Gojda: Já jsem velký posluchač audioknih a mluveného slova, protože jsem už kdysi vypustil ze svého života televizi. Pak jsem ale přišel na to, že mám chuť se dostávat k příběhům i jinak než přes četbu. Strašně rád poslouchám audioknihy v autě, přes mp3 přehrávač po cestě do práce nebo při procházkách Prahou a taky při vaření, práci na zahradě, práci v dílně... Když mě nějaký příběh chytne, tak ho potom poslouchám furt, než ho doposlouchám.